Jiřina Jirásková
Jiřina Jirásková / zpěvačka, herečka
Nar.: 17.02.1931
Praha, Československo
<strong>– „… To řekl správně iritujícím způsobem Salvador Dalí. A mnozí jiní a jiní…“
– „...A já jsem je všechny znala osobně! … Já jsem i Hynaise znala osobně. Ale jak von došáh nahoru na tu oponu?…“</strong>
Ptá se slečna lehkých mravů Marcela, jež se díky svému „vyrůstání mezi umělci“ vydává se svými stejně lehkými kamarádkami (Iva Janžurová a Jiřina Bohdalová) za akademickou malířku a dámu, tří buranských venkovských fasádníků (Jiří Sovák, Vlastimil Brodský a Jan Libíček), kteří se na jeden den zase stávají gentlemanskými architekty. Právě afektovaná Marcela z komedie Zdeňka Podskalského SVĚTÁCI (1969) se stala největší a diváků dodnes nejoblíbenější komediální filmovou úlohou herečky Jiřiny Jiráskové.
Narodila se 17. února 1931 v Praze do rodiny poštovního úředníka a zaníceného divadelního ochotníka. Začala se studiem na kutnohorském klášterním gymnáziu voršilek, ale na radu matky představené (která v mladé Jiřině rozpoznala herecký talent) přešla z kvinty na pražskou Státní konzervatoř, z níž přešla na DAMU (1946 – 1950). Po vystudování u profesorů Ladislava Peška, Karla Högera, Anny Iblové a Miloše Nedbala se krátce stala členkou královehradeckého Krajského oblastního divadla (1950 – 1951) a prakticky až do své smrti byla v letech 1951 – 2012 dlouholetou umělkyní pražského Divadla na Vinohradech, ve kterém stanula na deset let i na postu ředitelky (30. květen 1990 – 30. červen 2000). Ještě za studií na DAMU hostovala na scéně pražského Národního divadla („Jabloňové sady“) a v 60. letech v Činoherním klubu.
Jejím manželem byl krátce herec Jiří Pleskot (1922 – 1997) a životním partnerem filmový režisér Zdeněk Podskalský (1923 – 1993), se kterým v 70. letech spolupracovala na divadelních zájezdech. Jirásková zpočátku hrála na divadelních prknech chlapecké úkoly, později se její doménou staly charakterní role žen a dam plnokrevného a temperamentního zaměření. Psychologicky a citově založené hrdinky, jež se zvenku zdají býti klidné a vyrovnané, vevnitř přesto silné a citově bohaté, inteligentní, se smyslem pro humor a s velkou dávkou vrozené elegance. V jejím divadelním soupisu nalezneme ženské portréty moderní a historické z bohatých i chudých sociálních poměrů. Největší devízou hereckého projevu byl její hluboký a notoricky známý ironicko – hořko – chladný hlas, bohatá mimika a hra velkých očí.
Z divadelní práce si uveďme inscenace „Caesar a Kleopatra“ (Kleopatra), „Královna Kristina“ (královna Kristina), „Komu zvoní hrana“ (Pilar), „Revizor“ (hejtmanka Anna Andrejevna Skvoznik Dmuchanovská), „Richard III.“ (Markéta), „Deník Anny Frankové“ (Anna Franková), „Ať žije královna“ (Alžběta Anglická), „Záviš z Falkenštejna“ (Kunhuta), „Urmefistofeles“ (Mefistofeles), „Babička“ (Jeník), „Mnoho povyku pro nic“ (Hera), „Večer tříkrálový“ (Olivie), „Návštěva staré dámy“ (Klára Zachanasjanová), „Čtyři roční doby“ (Beatrice), „Barbaři“ (Lidie), „Měšťáci“ (Taťána Besemenovová), „Ivanov“ (Anna Petrovna), „Život a dílo skladatele Foltýna“ (Jitka), „Nora“ (paní Lindeová), „Donaha!“ (Jeanette), „Višňový sad“ (Charlotta), „Jindřich IV.“ (markýza Matylda Spina), „Žena v trysku století“, „Zvíkovský rarášek“, „Tom Sawyer“, „Brouk v hlavě“ apod.
Film dokázal využít hereckého potenciálu Jiřiny Jiráskové pouze v omezené míře, často v menších komediálních úložkách ve filmech jejího životní partnera, přesto se záhy zařadila mezi nejvýznamnější české charakterní komičky. Na filmovém plátně poprvé debutovala jako krejčová Tonička Rousová ve středometrážním hraném snímku natočeným jako diplomní práce pro VGIK režiséra Jindřicha Puše KREJČOVSKÁ POVÍDKA (1953). Práci pro padesátá léta ukončila ještě další epizodkou kamarádky Jiřiny Vávrové (Marcela Martínková) v Machově budovatelském dramatickém snímku PO NOCI DEN (1955). K další soustavné práci ve filmu se vrátila až po pěti letech.
Další filmová dekáda Jiřiny Jiráskové tkví hlavně v komediálních a jiných filmech. Uveďme si například snímky SMYK (artistka Luisa), STŘEVÍČKY (Marta), KAŽDÁ KORUNA DOBRÁ (učitelka Pazderová), EINSTEIN KONTRA BABINSKÝ (písařka Dáša), ČINTAMANI & PODVODNÍK (překladatelka), HOTEL PRO CIZINCE (Marie), DĚDEČEK, KYLIJÁN A JÁ (matka Karpíšková), DŮM ZTRACENÝCH DUŠÍ (Radka Dvořáková), NAŠE BLÁZNIVÁ RODINA (maminka Solničková), PŘÍPAD PRO ZAČÍNAJÍCÍHO KATA (Tadeášová), FLIRT SE SLEČNOU STŘÍBRNOU (redaktorka), JÁ, TRUCHLIVÝ BŮH (rozvedená paní Štenclová), již zmínění SVĚTÁCI, NA KOMETĚ (Ester) a nebo ĎÁBELSKÉ LÍBÁNKY (řidička Alžběta).
Z politických důvodů se nesměla po roce 1970 zjevit na filmových páscích a televizních obrazovkách. Proto se ve filmu zjevila až po devíti letech jako žena polykače nožů (JULEK z roku 1979). V 80. letech se zjevila jako herečka (ÚTĚKY DOMŮ), skriptka (TRHÁK), sekretářka Karolina (KŘTINY), ředitelka gymnázia (JAK SVĚT PŘICHÁZÍ O BÁSNÍKY), Albína (VINOBRANÍ), tělocvikářka Moutelíková (BOTA JMÉNEM MELICHAR), ochotnická herečka (JÁRA CIMRMAN LEŽÍCÍ, SPÍCÍ), Vlasta (SAMOROST), Anna (KATAPULT), řídící Hubičková (SLUNCE, SENO,…), Jeníková (MŮJ HŘÍŠNÝ MUŽ), paní Artlová (MUKA OBRAZNOSTI), vedoucí podniku Zdena (PŘÍBĚH ´88) či manželka Josefina (DVA LIDI V ZOO).
Po překročení své padesátky měla Jirásková možnost na plátně pro diváky připravit dvě velké titulní charakterní dramatické úlohy, ve kterých mohla zúročit celý svůj dramatický a výrazový rejstřík. Tou první byla jadrná, ale dobrosrdečná, zdravotní sestra zvaná Babi v příběhu odehrávající se na českém pohraničí 50. let podle románu Adolfa Branalda SESTŘIČKY (1983) režiséra Karla Kachyni. O dvanáct let později se před filmovými kamerami opět sešla v duu s Jiřinou Bohdalovou jako sestra, workoholická primářka Jiřina Venclovská, slabomyslné (přesto dětsky šťastné) Fany (právě Jiřina Bohdalová) v dalším Kachyňově dramatu FANY (1995).
Od 90. let se do filmových ateliérů vracela jen sporadicky: ředitelka v Pojarově MOTÝLÍM ČASE (1990), paní domácí v tragikomedii JEDNA KOČKA ZA DRUHOU (1993) Františka Filipa, Abatyše ve Strachově pohádce ANDĚL PÁNĚ (2005), babička v Janákově komedii RAFŤÁCI (2005), hraběnka Schwarzová ve Šíchově ŠKOLNÍM VÝLETU (2011) a spolubydlící v domově důchodců Jižná ve filmu VRÁSKY Z LÁSKY (2011) Jiřího Stracha a matka Jiřina v Menzelově komedii DONŠAJNI (2012). Ojediněle herečka zavítala do slovenských a maďarských snímků.
Svým vytříbeným hereckým umem se nesmazatelně zapsala do análů české kinematografie. Namluvila několik kolegyň v dalších českých snímcích (NÁVŠTĚVA studenta FAMU Hynka Bočana, Borkův GAMBIT, koprodukční DÝMKY režiséra Vojtěcha Jasného). Svým hlasem ověnčila též některé animované filmy (často v projektech Břetislava Pojara O TÉ VELKÉ MLZE z roku 1975, JAK ULOVIT TYGRA 1976, O MYŠÍCH VE STANIOLU 1977 a VELRYBA – ABYRLEV 1977).
Velmi vydatně spolupracovala s televizními inscenacemi (např. ZTRACENÁ REVUE, JEŠTĚ ŠPETKU TYMIÁNU, JAK SE DĚLÁ DIVADLO, PŘIŠEL NA VEČEŘI, O LABUTI, KOMTESA MARY, ZLOČIN V OBRAZÁRNĚ, ARABESKY, POSLEDNÍ LEČ ALFONSE KARÁSKA, ZÁVRAŤ, TALISMAN, KLÍČE NA NEDĚLI, ZÁMEK V ČECHÁCH, PŘEHMAT, VYVRAŽDĚNÍ RODINY GREENŮ, POVODEŇ), seriály (RODINA BLÁHOVA, SŇATKY Z ROZUMU, DNES V JEDNOM DOMĚ, ZLÁ KREV, CHOBOTNICE Z II. PATRA, RODÁCI, NÁHRDELNÍK, HŘÍCHY PRO PÁTERA KNOXE, BYLO NÁS PĚT, HŘÍCHY PRO DIVÁKY DETEKTIVEK, ŽIVOT NA ZÁMKU, PRAŽSKÝ PÍSNIČKÁŘ, RODINNÁ POUTA, POJIŠŤOVNA ŠTĚSTÍ, TO NEVYMYSLÍŠ!, DOBRÁ ČTVRŤ aj.) a rozhlasem („Zas kvete střemcha“, „Slovo a hlas“, „Moře“, „Epizody“, „Mnoho povyku pro nic“, „Léčba neklidem“, „Esmé“, „Zvíkovský rarášek“ atd. atd.), v menší míře i s dabingem (KDO SE BOJÍ VIRGINIE WOOLFOVÉ? či CHOBOTNICE).
Věnovala se rovněž umělecké recitaci (Viola). Angažovala se též ve zdravotnické sféře, řadu let byla vyslankyní dobré vůle při Českém výboru UNICEF (1992 – 2013), předsedkyní UNICEF ČR (2002 – 2011) a roku 1999 se pokoušela neúspěšně kandidovat za ODS do Senátu PS ČR. Získala Vyznamenání Za vynikající práci (1967), na Festivalu českých a slovenských filmů v Plzni titul Nejlepší herečka roku (1969), titul Zasloužilé umělkyně (1988), Křišťálovou růži (1998), Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v činohře (1998), Zlatou evropskou plaketu (2000), Cenu Senior Prix od Nadace Život umělce (2001), z rukou prezidenta Medaili „Za zásluhy“ II. stupně (2006), uvedení do Dvorany slávy TV ankety TýTý (2008), Medaili Artis Bohemiae Amicis (2011), Stříbrnou medaili Hlavního města Prahy (2012) aj. V posledních létech svého života tato herečka bojovala s řadou vážných nemocí. Jiřina Jirásková zemřela 7. ledna 2013 v Praze v nedožitém věku dvaaosmdesáti let.
